Recenze Vladimíra Justa v Divadelních novinách (8.10. 2024): „Tentokrát jsem ale našel ryzí, autentické divadlo překvapivě jinde. Nikoli v centru, ale na „oddychovém“ okraji mimo hlavní dění: Národní divadlo Roškopov a DNO Jiřího „Fagi“ Jelínka. Autoři Jelínek a kolektiv. Nadchla mě jejich slovně i hudebně nakažlivě hravá parafráze Romeo a Julie aneb Mor na ty naše paka. Divadlo výsostně moderní, pracující se střihem takřka filmovým a spolehající na fantazijní dotvoření divákem – a nikoli pouze dotvoření markýrované, v daném časovém limitu „předpřipravené“, v trendy imerzivní hře na spolupráci a prohození rolí. Divadlo lidové a přitom nepodbízivé. Navíc s evidentními hlubokými kořeny, neboť, řečeno s gnostiky – co nemá kořen, nemá ani plod. Tím kořenem je zde návaznost na tradici a místo, v němž se divadlo odehrává: Stará a Nová Paka, Roškopov. Tedy divadlo odněkud, divadlo neodvozené i nedovezené, neopakovatelné. Vstupné bylo dobrovolné (na rozdíl od efektnějších a prázdnějších atrakcí, zde i jinde). A navíc divadlo bylo neokázale skromné – hraje se pouze pro radost, v létě pouze čtrnáctkrát, vše se zabalí a chystá se další projekt. Takto nějak to chodilo u východočeských ochotníků odjakživa, u loutkářů a bavičů všeho druhu. Jelínkovu tvorbu znám z minula, z Hradce i z Brna, a čekal jsem, že pojede opět v osvědčených vlastních kolejích. Pouhá plenérová, pouťová oddechovka. Bylo to ale trochu jinak. Rámcujícím tématem byla sice dávná lokální řevnivost mezi Starou a Novou Pakou, ale zdaleka nešlo jen o podobné místní žabomyší spory. Už podle chytrých reakcí publika a bouřlivých potlesků i přespolního diváctva se hrálo o tom, co zrovna teď žijeme. U nás – i ve světě. Zvětšete si násobně ty žabomyší spory, a budete mít i ty nejvážnější globální konflikty a jejich malicherné příčiny skrze českou lupu jak na dlani (jako je tomu i u jiných zdánlivě jen lokálně inspirovaných konceptů – u Jaroslava Haška i Leoše Janáčka). Ten pokus skrze zdánlivě „jen“ bavičskou klauniádu nahlédnout dnešní rozdělený svět mi připomíná Polívkovu legendární inscenaci Pezza versus Čorba (1975). U Jelínkova souboru si k tomu přičtěte spontánní, přirozené muzikantství, hru všech na všechno. A hlavně a především – umění, které se u jiných v honbě za dokonalostí a doslovností zcela vytratilo: umění zkratky. V humoru, v gestu, ve slovu i v hudbě. Příklad?… Mladá trombonistka, performerka a spoluautorka hudby Zuzana Cejnarová zatroubí nejprve lidový dechovkářský nájezd, a když čekáte pravou staropražskou muzikantskou řachandu, utne to –  a je na vás, abyste si vše hudebně domysleli. Jako v jiné rovině i u těch zastavených kamenných tanečnic. Bylo to prostě divadlo, které po divácích něco chce, nerozkecané, stručné, uměle nenatahované. Nabízí nájezdy, úvody – a vše další  je na naší fantazii. Takto nepodbízivě se získává přirozený kontakt s divákem, kterému se vtipy neházejí do otevřených úst pomocí lopaty, jako zevlům, kteří více ústy než očima se dívají (J. A. Komenský). Myslel jsem si, že jevištní polopatismus a ukecanost v divadle definitivně pohřbilo 21. století. Ale už je to tu zas, a je to dokonce „trendy“.“ Vivat Národní divadlo...